Rubrika C´est la vie
Tak co bychom si řekli.
Tak na co bychom si vzpomněli.
Na moc věcí si nevzpomeneme. Moc se nepilo, na to vzpomínáme. Nevíme, proč jsme tolik zapomněli. Pamatujeme na nápis na něčím tričku This was supposed to be the future. Pamatujem na hezké barvy, hroznou zimu a podivné naštvání.
Pamatujem na lepší náladu, nudu a nějakou bezvýchodnost.
Pamatujem na ohňostroje a neupřímná přání a nějakou bezvýchodnost.
Pamatujem na rychlé a věcné odchody, které jsou k pláči. Věcné, věčné, k pláči.
Pamatujem na takové ty chvíle, kdy chceš střih a ocitnout se někde v budoucnosti, kde máš co dělat. Střih. Prosím. Je v tom nějaká bezvýchodnost.
Jsme děti nepochopených depresí, máme vše, co chceme, a je další rok.
Je v tom nějaká bezvýchodnost.
-
Jsme děti nepochopených depresí a už máme o něco lepší náladu.
-
Jsme děti nepochopených depresí, co nikdy nezjistí, jakou náladu vlastně mají.
Rubrika C´est la vie
Ahoj, pane Havle. Pane prezidente.
Tak jste nám včera umřel.
A víte co? Už dlouho jsem neviděla, že by lidé tak intenzivně něco svorně prožívali. Fakt.
Celý ten dnešní den začal jedním velkým smutkem, protože mě probudila právě zpráva o Vašem odchodu. Brečeli jsme, a brečelo nás hodně. Ale postupem dne jsem začala pociťovat i takovou... chmurnou, melancholickou radost. Protože to, že Vás tolik lidí oplakává, přeci znamená, že si stále ještě dokážeme vážit těch hodnot, které už málokdo dokáže vyslovit bez nadneseného úšklebku.
Pravda. Láska. Víte co, pane Havle? Já si to taky myslím. Ale bojím se, bojím se to říct nahlas, nejde mi to. Nechci to na nikoho svádět, ale – doba mi prostě nikdy neřekla, že se o pravdě a lásce má mluvit nahlas a pevně, upřímně. Ale nebojte, pane Havle – bojuju! Zvláštně po včerejším dni, kdy Vaše slova citují celé širé davy nás, cynických zbabělců. Mám radost. Chápete, co jste dokázal, pane Havle? Alespoň na chvíli jsme shodili denní tváře a ukázali, že máme city. A že výrok, že pravda a láska vítězí, se dá říci i bez toho úskočného, ironického podtónu.
Myslím, že to jednoho dne taky dokážu, pane Havle.
Myslím, že jo.
Svět mi dopřál probrat se a zjistit, že láska fakt existuje, a že je to něco tak – tak –
Však Vy víte. A proto vězte, že vím i já.
Jo.
Jednoho dne to taky dokážu.
Chtěla bych být jako Vy, pane Havle.
Protože Vy, ať jste dělal cokoli, kdekoli a pro kohokoli – vždy jste byl především člověkem.
Včera jsme pro Vás plakali, pane Havle, a plakalo nás hodně, a zdaleka jsme ještě plakat nepřestali.
A já mám hroznou radost, že všichni pláčem, protože to dokazuje, že lidskost je nakažlivá.
Chtěla bych umřít jako Vy, pane Havle.
Ani ne jako slavný politik či dramatik či cokoli-tik.
Ale zemřít s vědomím, že ať jsem dělala cokoli, byla jsem stále člověkem.
A já se budu snažit, pane Havle. Budu.
Budu.
Ahoj, pane Václave Havle.
Měl jste pravdu a my to víme.
Mějte se hezky, pane prezidente pravdoláskaři.
Váš člověk.
Rubrika Skriptorium
Nocovala jsem u svých prarodičů. Bylo to před mnoha lety. Pak dědeček umřel a babička od té doby spává sama. Z těchto přenocování si pamatuji ten pocit.
Uložili mě do postele, která byla v pravém úhlu s další, prázdnou postelí. A ve vedlejším pokoji spolu seděli oni dva a sledovali televizi. Možná, že jeden z nich šel dříve či později spát. Na tom nezáleží. Byli spolu. Sledovali televizi a její zvuk ke mě doléhal přes zavřené dveře. A právě ten zvuk, ty hlasy, ve mě vyvolávaly ten tak zvláštní pocit. Vyvolávaly a vyvolaly.
Zůstal mi dodnes. Když ležím v posteli a přes dveře či zeď slyším doléhat hlasy. Ať už živé nebo neživé. V těchto chvílích jen ležím, poslouchám a mám ten pocit.
Kdyby v tu chvíli někdo přišel do mé ložnice, neviděl by mě.
V těch chvílích bývám neviditelná.
V těch chvílích bývám sama.
Na sklonku obyčejného dne jsem ležela a přes zeď poslouchala hlasy. V pokoji nikdo další nebyl. Ani já. Jen jsem ležela a opět měla ten pocit.
A za chvíli se mi roztekly končetiny.
Rozplynuly se ve vzduchu, v peřině, ve světě. Má mysl zbloudila do míst, kde není důležité mít končetiny. Kde není důležité nic. Jen tvůj pocit. Létala jsem skrze hmotu a nic. Věděla jsem, že se mé končetiny roztekly. Věděla jsem, že je to starost. A také jsem věděla, že jsem sama, že jsou všichni sami, že jsme sami všichni společně.
Přes zeď doléhaly hlasy a já se opájela neviditelností.
Nahlédla jsem pod svou rozplynulou ruku a nalezla zapomenutého člověka. Plakal, protože zapomenut nebyl. Plakal, protože si tak usilovně přál být zapomenut, že nebyl, byl jen nepochopen, odmítnut a velice dobře pamatován.
Řekla jsem mu, ať poslouchá hlasy za zdí. Učinil tak, ale neměl žádný pocit a nebyl neviditelný. Neměl pocit, protože neměl pro koho, a nebyl neviditelný, protože by to bylo zbytečné.
Otřela jsem nám slzy a zadívala se jinam a věděla jsem, že i když budu chtít sebevíc, nezapomenu na něj, a že pak ten pocit, který cítím, když slyším za zdí hlasy, bude i pro něj.
Hlasy utichly, usnuly, protože lidé usnuli, já otevřela oči a obyčejný den skončil.
Když dědeček umřel, přestěhovala se babička do menšího, kde je postel a televize v týž místnosti a za zdí je jen okno a za ním výhled.
Vyhlížím nějaký smysl, ale – ten chápu, jen když jsem neviditelná.
A mé končetiny objímají společnost osamocených.
Rubrika nokturno
Je mi smutno, a tak Ti píšu. Není to dlouho, co jsme se rozloučili, roztrhli, a mně je strašně smutno. A jsem strašně šťastná.
I’m so happy that this jigsaw of tonight doesn’t need any sense. Everything’s done already.
A noc jede vlakem kupředu.
Vlak samotářů, co v kupé nejsou sami, a protože už uhánějící noc nesnesou, spí, nebo se tak jen tváří a je jim teskno. V téhle zimě.
In this endless train of high hopes and low dreams. Rise, my dream, hide my mind, become the sea. Drown everyone who refuses to look out from the window saying It’s just a wall.
Světla za okny možná nejsou světla, ale jen jejich odrazy. To netíží, neb svítí tedy na protější straně. Všechny sny, které si nikdo nezapamatoval, se tisknou k listům stromů, a možná shoří, možná je zabije zima, možná shnijou,
a možná dají růst něčemu novému.
Vlakem prochází šedý vlk, nahlíží do kupé
- a asi je spokojen. Měsíc je jen jeho.
Ať si to myslí.
Je noc, čas ubíhá, rychlost se zmenšuje, vzdálenost válčí s únosností, rychlost se zvětšuje, zítřek též.
Hranice niterného křiku.
Nokturno odtržené poloviny.
Odpovědi, které nepotřebují otázky.
Nokturno elastické lásky.
5/11, 0:17.
Rubrika Sinusoidy
v posledních dnech mám nutkání napsat dopis. svému dědečkovi. brzy to udělám. asi. jsou věci, které chci sdělit. sdílet. mám nutkání.
chtěla bych napsat i tomu druhému, ale – nevěděla bych, co mu říct. to se stává. umřel dřív, než jsem přišla na svět.
ten druhý umřel, když mi bylo deset.
(uplynulo už jedenáct let, dva měsíce a osmnáct dní. pořád slyším ten křik. a to ticho.)
chtěla bych mu říct, že občas pochybuju. nevím, co by mi odpověděl. pamatuju si, jak otevíráme dveře záchodu, on vystoupí, kulí oči a bručí Basamasfousama. a my se smějeme a utíkáme, protože jsme hlavou málem narazili do toho jeho velkého pupíku.
a pak ten telefonát. a rozechvělý hlas.
taky si pamatuju na chuť hašlerek a projíždějící vagóny.
taky bych mu chtěla ukázat jednoho kluka, co je taky tak trochu dědeček, a možná i proto se musím usmívat pokaždé, když ho vidím.
mně občas taky všechno mrzí. úplně všechno, víš.
a čím víc hezkého mě potkává, tím větší lítost mě potkává. že ne všichni mohou, umí, chtějí.
vztekám se, protože nechápu proč. a pak už se nevztekám, protože – proč.
(možná se ptají i oni. a taky neví. a tak proto.)
daň z nabytých hodnot. mořské vlny za a pro všechny, kdo
(ne)jsou.
ještě před chvílí bych se styděla psát své slzy. ale -
jen to říká, že nejsem sobec. nic víc. nic míň.
nic.
kdybychom byli upřímní
Rubrika C´est la vie
Sto padesát dní intenzity. Is this for ever and ever? Je zde teorie. Dvě děti a jejich rodiče. Rozdílné osudy, totožný motiv. Absence lásky. Opovrženíhodný zločin, jedná-li se o rodinu. Kolik skepsí by se ušetřilo, kdyby – . Dvě děti s jizvami, klasické bloudění mezi dětstvím a očekáváním něčeho více než reality. Pláň. Hemžení. Nic. A taky nadreality a kocoviny druhého dne, tak bolestivé. Noc za nocí protékají sny mezi prsty, noc v očích, černý úplněk, a pak ten pocit.
Jednoho dne se probouzím a zjišťuji, že jsem ve snu. A letím. Věčností. (Krutě omezovanou. Slastné utrpení.) A dvě děti, svědci zločinné absence, spojila pouta, a jestli ta se někdy roztrhnou, svět zemře. A všechna ta skepse bude mít pravdu. To se nesmí stát. Je to v mé moci. V jeho moci. V naší moci. Je to poslání, které kdyby selhalo, selže člověk.
(Zdi padly, ale ne všechny. Čas staví pevně. Okolnosti. Absence.)
Když se dívám lidem do očí, často pláču. Je to krásné. Ten smutek. Potoky krve a hromady bezvládných těl jsou moc konkrétní. Oči bolí více. Čechov to věděl.
Nelhala jsem, co se citů týče. Jen jsem neznala celou pravdu. Trápí mě představa, že jsem někoho škrábla. Cit je učitelem lidstva.
Byla jsem tak hloupá.
(teď už jsem patetická.)
Rubrika Sinusoidy
ať si furt nestěžujou, že maj furt červenou, sakra, kola máme všichni a semafory fungujou pro všechny stejně, sakra
víš jistě, že šlapeš na plyn, vole ?
-- – --
kdyby tak začal padat upřímný déšť a na zem by kapaly všechny ty šminky a úsměvy a všechny ty kecy, kterýma se oblažujeme a u toho šukáme s vlastním géniem, sakra, místo slov zvratky a kdo to má furt žrát. a pořád něco vysvětlovat, hej, nezájem, děj se děje a ty kecy mě nezajímaj, nejsou důležité a ty taky ne, a neboj, já taky ne, (ale furt víc než ty).
Rubrika C´est la vie
přes všechnu tu mizérii se stále musím smát. tak trochu hystericky. víš co? mně když bylo asi osm, doslechla jsem se, že pověsíš prstýnek na řetízek a ptáš se ho na otázky a jak se kývá, to je odpověď. a já v těch osmi letech, ubrečená z nějaké srandičky mých bratří, jsem se prstýnku zeptala, jestli budu vždycky takhle nešťastná, a on že jo. tak jsem se v těch osmi letech cítila hrozně mizerně.
Copyright © 2003 eLKa, Všechna práva vyhrazena ®, Webdesign: Vít Dlouhý
Stránky jsou tvořeny dle kritérií XHTML 1.0 Strict, jsou CSS validní a splňují podmínky Dogma W4.
Váš prohlížeč nepodporuje HTML 4.0 a CSS, formátování je vypnuto, avšak obsah nebude nijak narušen!