jsem

To jsou ty momenty, kdy si uvědomuješ, jak je všechno krásné, že není minulost a není budoucnost, je jen přítomnost, a ta byla, je a bude, a ta je krásná, svět je i se svými chybami dokonalý, ale ty jsi jen člověk, ale ty jsi přece člověk! Dokážeš všechno, nic není nemožné, vše je tak, tak blízko, ale kdesi uvnitř toho moc nechceme, a tak se toho občas moc neděje. Špatně řečeno. Pořád se toho děje tolik. Pojem štěstí je relativní; ta prazvláštní záliba být nešťasten a být litován, alespoň sám sebou.

A ty myšlenky. Pochybnosti o tom, v co jsem ne tak dávno nevěřila, v co jsem pak uvěřila více než zcela, o čem nyní pochybuji, ač nevím, zda se to vůbec smí. Zamýšlet se nad významem prakticky bezvýznamných věcí, bez nichž by uvnitř bylo jen pusto, pusto, nic. Jsem jen člověk, ale jsem přece Člověk.

Moudrost nemusí znamenat býti moudrým. I jen mít moudrost. Mít, ale neužitkovat. Býti hloupým má tolik krás, a býti moudrým asi ještě více, ale těžko se rozchází s tím, co je, při té nejistotě toho, co bude.

A význam? Smysl? Myslím, že je to jako hračka, jako čistý papír a tužka, co dáš dítěti, jako kus plastelíny, cokoli. Co jiného, než si hrát, než přetvořit dle vlastní touhy, zplodit, co chce být zplozeno – a nakonec odevzdat, někomu, třeba učiteli, třeba Bohu, a jestli přijde hodnocení, jednička nebo pětka, to každému řekne jeho svědomí. Všechno souvisí se vším.

Neb uvažuji o smyslu emocí, citů, je to přeci to, co nás činí člověkem, čili otázka smyslu člověka, a jsme zpět u hraček – není to vlastně žádná nutnost, i absence se dá přežít – čistý papír a tužka, chceš i pastelky?

No jistě. Jistě. A i když ti v onu konkrétní přítomnost něco schází, něco, nic, všechno, myšlenka, idea, cit, něco, nic, cokoli, stále je nahoře nebe plné abstrakce, co se může stát konkrétním, a tady lidé, stromy, řeky, zvířata, vítr a oheň a v tom všem je ta stejná abstrakce, co nahoře a všude, a třeba se zdá neviditelná, ale třeba máš jen zavřené oči, třeba máš zavřené něco v sobě, a třeba máš jen zavřené okno, tak k němu jdi a otevři ho a vyhlédni ven ---

Jaro, je jaro, a to jaro je nutno v sobě zachovat.

Ne, ne, ne. Já vlastně ani nevím, o čem chci psát. Tak píšu, co mě napadá, avšak následně škrtám, neb samý patos, a těžko říct, zda jsem to já, komu se nelíbí, či strach.

Jeden člověk blízký má tak nešťastné oči, že se s ním nikdo bavit nedokáže, nechce, ne déle, než zdvořilost nutí, a někdy ani to; neboť ten člověk vlastním neštěstím visí na ostatních, němým pohledem žadoní o slitování a štěstí, přec sám sil nemá, aby změnu přijal.

A vůbec, kdo jsme, že si dovolujeme soudit? Měli bychom hrát na hudební nástroje, milovat nevyřčené, ne mít tu neumírající touhu po konkrétním, po vysvětlení, po pochopení... Ale co je to za svobodu, když všechno chápu?

Občas stačí jeden pohled na nebe a vše ostatní ztratí význam. Možná si ten člověk nedaleko utírá slzy, možná ho jen pálí z nečinnosti. Máme v sobě něco, co nás spojuje, máme v sobě něco, co nás rozděluje, někoho více, někoho méně; miluji milovat. Čas se mnohdy zdá prázdný, chybí-li v něm někdo, samota je věčná a přece nesmiřitelná, a zdá se, že je všechno tak těžké, ale ono je to dost možná všechno hrozně snadné. Dosažitelné. Dosáhneš?

A jak najít ten zprávný způsob výkřiku? Jak uvolnit všechen ten tlak, tu tíhu, tu prázdnotu, tu plnost, to zmatení, to věčné zmatení, co nenávidím, co za nic nevyměním, co je mým přítelem nejvěrnějším?

Je nás více a více a paradoxně tím víc se sami sobě ztrácíme, někteří vidí poetickou autobiografii v osudu vlčím, někdo se obtěžuje s umělou tváří a uvnitř hoří tak dlouho a tak dlouho se tváří, že nic nepálí, až zůstane jen nezůstane nic, ani popel, a jak pak chtít, abychom se poslouchali, všímali, neodháněli. Byli upřímní. Všechno je to tak jednoduché, ale...

Ale vytvářet tisíce ale je naším denním chlebem, co snídáme, obědváme, večeříme.

(A já a patos vedeme večný zápas o stud a uznání.)

A tak nějak.

v kupé sedí muž, má zavřené oči a hlavu natočenou směrem ke mně, jsem z toho nervózní, co když vidí víc, než by viděl, kdyby oči otevřel?

tell me what you think about

- or better not.

tell me what I think about.

I'm scared.

I'm sacred.

I'm a scar.

Wherever my thought is lost

there is no relationship today.

There is no day, there is no night.

I'm scared, 'cause my scars are sacred.

So tell me.

why I think about -

nothing.

/

Have you noticed the scream

of people's eyes?

Do you think you're the only one?

Do you think you are

the One?

Do you think

You are?

So then -

stop your desperate laugh.

I can see you're crying.

Also -

I can see

You are.

Don't worry.

Some day everything will disappear.

Tak co bychom si řekli.

Tak na co bychom si vzpomněli.

Na moc věcí si nevzpomeneme. Moc se nepilo, na to vzpomínáme. Nevíme, proč jsme tolik zapomněli. Pamatujeme na nápis na něčím tričku This was supposed to be the future. Pamatujem na hezké barvy, hroznou zimu a podivné naštvání.

Pamatujem na lepší náladu, nudu a nějakou bezvýchodnost.

Pamatujem na ohňostroje a neupřímná přání a nějakou bezvýchodnost.

Pamatujem na rychlé a věcné odchody, které jsou k pláči. Věcné, věčné, k pláči.

Pamatujem na takové ty chvíle, kdy chceš střih a ocitnout se někde v budoucnosti, kde máš co dělat. Střih. Prosím. Je v tom nějaká bezvýchodnost.

Jsme děti nepochopených depresí, máme vše, co chceme, a je další rok.

Je v tom nějaká bezvýchodnost.

-

Jsme děti nepochopených depresí a už máme o něco lepší náladu.

-

Jsme děti nepochopených depresí, co nikdy nezjistí, jakou náladu vlastně mají.

Ahoj, pane Havle. Pane prezidente.

Tak jste nám včera umřel.

A víte co? Už dlouho jsem neviděla, že by lidé tak intenzivně něco svorně prožívali. Fakt.

Celý ten dnešní den začal jedním velkým smutkem, protože mě probudila právě zpráva o Vašem odchodu. Brečeli jsme, a brečelo nás hodně. Ale postupem dne jsem začala pociťovat i takovou... chmurnou, melancholickou radost. Protože to, že Vás tolik lidí oplakává, přeci znamená, že si stále ještě dokážeme vážit těch hodnot, které už málokdo dokáže vyslovit bez nadneseného úšklebku.

Pravda. Láska. Víte co, pane Havle? Já si to taky myslím. Ale bojím se, bojím se to říct nahlas, nejde mi to. Nechci to na nikoho svádět, ale – doba mi prostě nikdy neřekla, že se o pravdě a lásce má mluvit nahlas a pevně, upřímně. Ale nebojte, pane Havle – bojuju! Zvláštně po včerejším dni, kdy Vaše slova citují celé širé davy nás, cynických zbabělců. Mám radost. Chápete, co jste dokázal, pane Havle? Alespoň na chvíli jsme shodili denní tváře a ukázali, že máme city. A že výrok, že pravda a láska vítězí, se dá říci i bez toho úskočného, ironického podtónu.

Myslím, že to jednoho dne taky dokážu, pane Havle.

Myslím, že jo.

Svět mi dopřál probrat se a zjistit, že láska fakt existuje, a že je to něco tak – tak –

Však Vy víte. A proto vězte, že vím i já.

Jo.

Jednoho dne to taky dokážu.

Chtěla bych být jako Vy, pane Havle.

Protože Vy, ať jste dělal cokoli, kdekoli a pro kohokoli – vždy jste byl především člověkem.

Včera jsme pro Vás plakali, pane Havle, a plakalo nás hodně, a zdaleka jsme ještě plakat nepřestali.

A já mám hroznou radost, že všichni pláčem, protože to dokazuje, že lidskost je nakažlivá.

Chtěla bych umřít jako Vy, pane Havle.

Ani ne jako slavný politik či dramatik či cokoli-tik.

Ale zemřít s vědomím, že ať jsem dělala cokoli, byla jsem stále člověkem.

A já se budu snažit, pane Havle. Budu.

Budu.

Ahoj, pane Václave Havle.

Měl jste pravdu a my to víme.

Mějte se hezky, pane prezidente pravdoláskaři.

Váš člověk.